Tradiční způsob představení není (skoro) k ničemu
Vizuální doba vyžaduje vizuální podněty, zní nepsané pravidlo současné doby. A proto se ke slovu dostávají prezentace, kterými si řečníci, učitelé, manažeři nebo vedoucí pracovníci „pomáhají“.
Uvozovky jsem při korektuře nezapomněl odstranit, nemýlíte se, slovo pomáhají myslím ironicky. Proč? Vzpomínáte si na nějakou prezentaci, ve které prezentátor představoval nějaký složitější model, tabulku, graf nebo schéma? Jak to udělal?
Vsadím se, že většině z vás ukázal celý model najednou. A teprve potom procházel jeho jednotlivé části. A možná, abyste rozuměli, o čem vlastně mluví, laserovým ukazovátkem rejdil po plátně a červená tečka divoce kroužkovala části, které zrovna podrobněji vysvětloval. A řečník se přitom tvářil, jako kdyby na světě nebylo nic jasnějšího. No, však přece vidíte, o čem mluví, ne?
Tento způsob prezentování modelů má jeden háček. Ukažte nějaký složitější model celý najednou a publikum se rozdělí do několika skupin, přesněji do čtyř. Abych byl úplně přesný, minimálně s mladším publikem se to stává často.
Část publika vás soustředěně pozoruje. Vidíte, jak očima sledují, kam ukazovátkem směřujete a napjatě čeká na každé vaše další slovo.
Další část publika vidí celý model, který představujete, a domnívá se, že víc vědět nepotřebuje. Viděl jsem, (ne)pochopil jsem, tak zpátky k mp3 či jiným činnostem, kterými si zpříjemňují den.
A co dvě zbývající skupinky v publiku?
První skupinka neposlouchá. (Chovají se tak při každé přednášce, tak proč by zrovna u vás měli něco měnit?)
A poslední skupinka se při pohledu na šipky, kolečka, čtverečky, rámečky a další tvary na snímku zděsí – a přestane poslouchat. Při pohledu na složitý model prostě naznají, že tohle nemají šanci pochopit.
Řešení: Efektivní, ale pracnější
Existuje samozřejmě jednoduché řešení, jak si alespoň část publika nějakou chvíli udržet. Ale jako se všemi řešeními, i tohle je o něco pracnější než převzít nějaké schéma ze skript, internetu nebo učebnice, a žákům je ukázat.
(Možná mám jen smůlu, že se mi toto stává často. Absolvoval jsem v poslední době několik přednášek (naživo i na internetu), ve které se objevovala různá schémata. A přednášející měli tu odvahu, že ukázali jen oskenované schéma z učebnice nebo zprávy z výzkumu. A většinou si ani nedali tu práci, aby alespoň hlavní popisky schématu převedli do jazyka, ve kterém přednášeli. Jak má publikum něco pochopit, když někdo mluví česky a jeho grafy jsou v angličtině, francouzštině nebo němčině? A neschovávejte to za metodu CLIL, minimálně u mě neuspějete.)
Dejme tomu, že chci tedy žákům v předmětu Mediální výchova vysvětlit, jak vypadá komunikace. A že chci u toho použít model komunikace, který vytvořil americký sociolog Harold Laswell zkombinovaný s Shannon-Weaverovým modelem.
Informace je to alespoň z mého pohledu důležitá. Pokud totiž pochopí tuto naprosto jasnou činnost, kterou bezmyšlenkovitě denně provádějí, budou se jim daleko snadněji zkoumat (a chápat) jednotlivá sdělení, a to ať již z pohledu motivace mluvčích, z jazyka a volby prostředků, kterými mluvčí informaci sdělují, a v neposlední řadě také z pohledu samotného sdělení nebo média, které ke sdělení informace používají.
(Daly by se uvést další faktory, ale protože toto není hodina mediální výchovy, ale článek o PowerPointu, končím. Doufám však, že vy vydržíte se čtením dále.)
Jinými slovy, pokud tento model pochopí, existuje velká šance, že je v mediální výchově na žádném učivu nenachytám na švestkách. Z modelu budou totiž žáci až do konce roku vycházet při zkoumání různých druhů mediálních sdělení.
Jistě, člověk by mohl zkopírovat schéma ze stránky, kde je krásně vypracované, a v přednášce uvést patřičnou citaci a svým posluchačům téma vysvětlit. Proč ne, že?
Jenže stejně tak by si člověk mohl s tímto schématem trochu pohrát – a rozpracovat jej tak, aby se jeho publiku ukazovaly jednotlivé body postupně.
Jak vysvětlovat body schématu postupně?
Nebudu zde vysvětlovat základní kroky vkládání a úpravu tvarů ve snímku (Vložení>Obrazce, respektive Vložit>Tvar v PowerPointu 2007). Pokud s touto částí přípravy prezentace zápasíte, podívejte se do příručky PowerPoint 2007 (str. 24) (Při psaní článku i používám sadu Office 2010, kde se jednotlivé funkce, karty a nástroje jmenují trošku jinak. Tyto tipy ovšem fungují i ve starší verzi PowerPointu 2007.)
Pojmenujte si jednotlivé objekty
Co příručka o PowerPointu 2007 bohužel nedoporučuje, je jednoduchý krok: pojmenovat si jednotlivé objekty na snímku.
(Schéma, které zde ukazuji, je velmi jednoduché a pojmenování nepotřebuje. Ale věřte mi, že přesně označené objekty oceníte v okamžiku, kdy budete animovat snímek s více jak 20 objekty. A budete ještě spokojenější, budete-li animovat objekty pomocí cest animace, o kterých bude příští článek.)
Jak přejmenovat jednotlivé objekty?
Na záložce Domů najdete v pravém rohu pásu karet nástroj Vybrat. Klikněte na možnost Podokno výběru a zobrazte si panel Výběr a viditelnost.
Pojmenování objektů na snímku Obdélník 8 nebo Textové pole 2 neříká vůbec nic o tom, co toto pole obsahuje. Kliknutím na konkrétní objekt můžete tyto tvary přejmenovat. Proč? Protože se tato jména objeví i v poli Vlastních animací, kde budete jednotlivým objektům přiřazovat to, jak se budou na snímku chovat.
Zbývající práce, jako je rozmístění objektů na snímek a jejich animace, jsou potom záležitostí rutinní. Snad jen pro pořádek zmíním, že jsem v ukázkové prezentaci použil efekt Setření.
Rutina? Jak pro koho… a jak kdy…
Rozfázování schémata do kroků vám umožní zastavovat se u jednotlivých položek a pořádně je publiku vysvětlit. To je snad jasné.
Tak tomu bylo i v rozebíraném snímku: například u „kódování-dekódování“ slyšeli žáci hned tři ukázky, jak nějakou informaci posluchači sdělit. Raději se neptejte, jak jsem to vysvětlil. Co kdyby tyto stránky četl někdo ze členů kontrolních orgánů… Tak vám musí jen stačit ujištění, že jsem si to v následující hodině ověřil. Ano, byli mi schopni jasně vysvětlit všechny 3 způsoby „kódování“, kterými mohu předat „informaci“, tedy upozornit Petra, aby se přestal v hodině bavit.
Aby mělo schéma u mladších posluchačů kýžený efekt, měl by přednášející zvážit, zda do vysvětlování schématu nevloží ještě jeden krok.
Na začátku této části článku zaznělo, že vysvětlování modelu komunikace je teoretizování o činnosti, kterou posluchači denně praktikují. Proč jim tedy vedle modelu nenabídnou shrnutí jednotlivých bodů animace pomocí konkrétních, jasně představitelných pojmů?
A když už budete u toho, využijte v této fázi výstupu něco, co už posluchači znají. Třeba tento model vysvětlete pomocí známé metody Kdo?Co?Kde?Kdy?Jak?Proč?
Zabijete tím dvě mouchy jednou ranou. Posluchači nejen získají základní a jasnější pojmy, se kterými budou pracovat. Získají ještě něco: konkrétní ukázku toho, jak mohou tuto metodu Kdo?Co? atd. použít i v jiné situace než jen psaní referátu, shrnování učiva, popisování obrázků… a dál už vyjmenovávat nebudu.
Aby to nebylo jen bití prázdné slámy, podívejte se na celou část prezentace (ovšem bez mluveného komentáře, který mí žáci během výkladu slyšeli). Bohužel, animace nejsou ve vnořených prezentacích podporovány. Když si ovšem prezentaci stáhnete do powerpointu 2010, budou animace fungovat.
Proč si dát tolik práce?
Pamatujete se na teorii čtyř skupin posluchačů v úvodu článku?
První skupinka vás nebude poslouchat nikdy, neboť to mají v popisu práce. Druhá vás bude poslouchat vždycky, protože je učivo baví a chtějí se něco dozvědět. Tady se nic nezmění, obě skupinky se budou chovat stejně jako vždy. Kde ale poznáte rozdíl, jsou zbývající dvě skupinky.
Ti první budou poslouchat – zajímá je totiž, jak bude vypadat výsledná informace, kterou budete moci později používat (a kterou budete třeba zkoušet). Jenže oni ji nevidí celou – vidí jen postupně se doplňující části – a čekají, co se bude dít dál.
I poslední skupina posluchačů něco vyhraje. Nevidí celé schéma – a tak dopředu neví, jak „komplikované“ vysvětlení bude následovat. I tito posluchači vás budou sledovat a čekat, co přijde. A věřte mi, budou doufat, že konečně jednou něco pochopí.
Jako prezentátoři si i my, učitelé na všech stupních škol, musíme uvědomit jedno: Ne všichni žáci ve třídě se stanou filozofy nebo jadernými fyziky. A stejně tak platí, že někteří se jimi stanou. A když je naučíte vysvětlovat složité problémy jednoduchým, pochopitelným způsobem, určitě se zlobit nebudou.