Úvod
V současné době, kdy se významně mění cíle a charakter vzdělávání v základní i střední škole, se očekává, že žáci získají kvalitnější vzdělání. Už nestačí učit studenty opakovat hotové vědomosti, které jim učitel předal k zapamatování.
S poznatky by se měli seznamovat skrze vlastní činnost, dobývat je z různých zdrojů, porozumět jim tak lépe a v souvislostech, provázat je se svými dosavadními znalostmi, posoudit jejich význam a hodnotu a aplikovat je v reálných situacích.
Změna způsobu výuky by měla vést k tomu, že žáci látce skutečně porozumí, že si poznatky osvojí trvaleji, a hlavně že je ve spojení se zvládnutými dovednostmi využijí buď k dalšímu zkoumání světa, nebo v praktických oblastech života.
Rovněž hodnocení získává další dimenzi – z hodnocení učení se mění na hodnocení pro učení. Zpětná vazba se stává neoddělitelnou součástí učení. Hodnocení se mění na akt partnerské spolupráce mezi učitelem a studentem.
Často si klademe otázku, jak hodnocením poskytovat studentům vodítka pro zlepšení, jak podporovat jejich vnitřní motivaci k učení a jak jim pomáhat orientovat se v jejich vlastní osobnosti.
Autentické hodnocení a autentické učení
Jde o učení, které je tvořivé a studentům srozumitelné. Jeho součástí je učitelova hodnotící činnost nekontrolní povahy. Učitel cíleně sbírá informace o tom, jak se žáci k úkolu stavějí, jak využívají během učení již zvládnuté postupy, jak rozpoznávají, co se musejí ještě naučit, jak zkoušejí nové cesty, jak umějí vybrat důležité informace, vyhodnotit poznatky, použít je, využít dosavadních znalostí a propojit je s novými. Žáci pracují a učitel při tom nahlíží do jejich procesů myšlení.
Nesbírá poznatky o studentově učení proto, aby mu mohl dát podloženou známku, nýbrž, aby mohl řídit jeho učení a vést k hlubokému poznání.
Jaké informace díky hodnocení získáváme:
Hodnocení
Hodnocení bere v úvahu individuální kontext studentova výkonu a učení
Při hodnocení studentova výkonu bereme v potaz jeho osobní dispozice, domácí zázemí, třídní klima, aktuální studentovu kondici.
Užitečné hodnocení se neomezuje na kontrolu na konci určité etapy procesu učení, ale probíhá paralelně s učením, průběžně, neustále. Příkladem mohou být učitelovy připomínky a návrhy na zlepšení v průběhu studentovy práce, po nichž může student práci dokončit.
Hodnocení se zaměřuje na silné stránky studentovy práce
Úkolem učitele už není vyhledávat chyby, ale zjišťovat, kam až student vlastní prací dospěl na cestě k cíli. To znamená, že rozpoznává a popisuje ty aspekty studentovy práce, které se zdařily. Tím mu poskytuje informaci o tom, kam až ve svém učení pokročil. Znalost stavu je důležitou informací nejen pro studenta, ale i pro plánování výuky.
Je zřejmé, že k tomu, aby mohl učitel jako studentův průvodce učením rozpoznat, kam zaměřit svou pomoc, musí vědět, co jeho student zvládl a kde je potřeba navázat s dalším učením. Sama chyba nám neprozradí, ve které etapě práce student ztratil stopu.
Sumativní hodnocení
Smyslem je získat konečný celkový přehled o dosahovaných výkonech. To znamená, že po určité době shrneme, co se student naučil, např. na konci studijního období.
Mnoho důležitého můžeme zjistit při pozorování, při naslouchání diskusím studentů ve skupinách, při prezentaci vlastních výtvorů studenta, během konzultací s ním, ze sebehodnotících listů nebo písemných úvah a reflexí nebo z rozhovoru s rodiči či s učiteli jiných předmětů. Informace pak musíme dát do souvislosti a v studentově vývoji hledáme pozitivní trendy, které pak posilujeme
Při hodnocení máme mít jasno o tom, jaký referenční rámec použijeme.
Hodnotící výrok o studentovi se vždy vztahuje k nějakému měřítku. Takovým měřítkem může být:
Sociální norma – výsledky jsou interpretovány ve vztahu k výsledkům ostatních členů skupiny, nejčastěji třídy.
Kriteria, popř. standard – měřítko pro hodnocení musí být stanoveno dřív, než žáci začnou pracovat. Hodnocení práce jednoho studenta nezávisí na tom, jak práci odvedli druzí.
Individuální vztahové normy – současný studentův výkon se porovnává s výkonem, kterého dosáhl v minulosti a hledá se zlepšení.
V praxi učitel využívá všechny tři rámce, různě je kombinuje.
Co je sebepojetí a jak souvisí se sebehodnocením
Už od nejútlejšího věku se děti setkávají s tím, že na jejich chování někdo reaguje. Jejich úspěchy a kladné vlastnosti potvrzují rodiče, učitelé a další osoby. Rozvíjí se jejich sebepojetí, jedinec si tvoří obraz sebe samého. Teprve později, s rozvojem myšlenkových operací, se vyvíjí i schopnost srovnávat se s někým. Až tehdy začíná vnímat názory ostatních lidí na své chování a jednání s větším smyslem pro objektivitu a vyvíjí se schopnost kritického sebehodnocení.
Vývoj sebehodnocení
Raný školní věk
Úspěch i neúspěch vnímá dítě v tomto období vždy v kontextu vztahů k nejbližším osobám. Větší váhu než sám výsledek má ocenění uznávanou autoritou dospělého člověka. Úloha učitele je v tomto věku zásadní.
Střední školní věk
Učitel ustupuje do pozadí a významu nabývají vrstevníci. Dítě hledá svou pozici mezi nimi, není již tak egocentrické, dovede se rozdělit, být solidární. Je schopno uvažovat reálněji na základě vlastních zkušeností.
Děti vytvářejí skupiny, ty jednají jako celek a dovolují všem společně něco vytvářet nebo prosazovat. Tlak vrstevníků může mít pozitivní i negativní účinky.
Pro rozvoj přijatelného sebehodnocení je v tomto stadiu vývoje důležitý nejen úspěch ve výuce, ale především úspěch mezi vrstevníky. Teprve později se zmenšuje závislost na cizích názorech.
Starší školní věk (pubescence)
Puberta je obdobím rychlého tělesného zrání, které ovšem nebývá provázeno stejně rychlým zráním psychickým.
Hormonální změny s sebou přinášejí kolísavost emočního ladění a přecitlivělost mladého člověka i na běžné podněty. Co vnímal dříve jako vtip, dnes interpretuje jako urážející a nepřátelský útok, který oslabuje jeho sebehodnocení.
Toto období se často nazývá hledáním vlastní identity. Navenek se to projevuje jako demonstrace volnosti a svobody, uvnitř však prožívá pocity ohrožení, jeho identita je teprve v zárodku a on musí někde pátrat po opoře. V rodině ji již hledat nemůže, protože jeho vývojovým úkolem je se od rodiny odpoutat, a tak mu v tomto obtížném období pomáhá vazba na skupinu vrstevníků.
Pubescenti jsou schopni se odpoutat od konkrétní reality a přemýšlet na abstraktní úrovni (jaký by svět mohl být).
Co se týká učitele, preferují takového, který nezdůrazňuje svou nadřazenost a autoritu, ale bere je do jisté míry jako rovnocenné bytosti. Takový učitel dokáže posilovat jejich jistotu, potvrzovat jejich novou identitu a prostřednictvím pozitivní zpětné vazby kladně ovlivňovat i jejich motivaci pro školní práci.
V sebehodnocení nabývá na významu tzv. osobní standard. Student má zkušenost s určitým hodnocením vlastních výkonů v průběhu dosavadní školní docházky, v důsledku toho získal i určitou pozici ve třídě, a tak dokáže snadno odhadnout, jaký výkon musí podat, aby byl všestranně akceptován.
Funkce hodnocení
Jestliže chceme, aby student prostřednictvím hodnocení získal co nejvíce informací o tom, jak vyhověl požadavkům, jak splnil zadaná kriteria, jak zvládl dané učivo, pak hodnocení bude plnit funkci poznávací.
Pokud předpokládáme, že student bude díky hodnocení motivován pro další práci, bude se chtít dál učit a poznávat cesty k nápravě chyb, půjde o funkci motivační.
Jestli usilujeme prostřednictvím hodnocení o to, aby se student učil rozumět sám sobě a vytvářet si pozitivní sebeobranu, aby se učil sám sebe a svou práci realisticky hodnotit, pak by hodnocení mělo plnit funkci osobnostně - vývojovou.
Využití popisného jazyka v rámci školního hodnocení
Kterých zásad bychom měli při školním hodnocení dbát:
Popisujme vnímané
Popisujeme to, co můžeme vnímat našimi smysly, a zároveň to vztahujeme ke kritériím, která jsme pro danou práci stanovili, nebo ke kriteriím platným obecně (např. gramatickým pravidlům).
Popisujme pokrok
To znamená, v čem se student oproti svému minulému výkonu zlepšil.
Popisujme pocity studenta
Máš radost…
Dejme prostor k odhalení chyb
Po popisu všeho, co se studentovi povedlo, mu dáme možnost, aby se ke své práci sám vyjádřil. Když samostatně poukáže na některé nedostatky, které práce obsahuje, odhalí tím vlastní chyby. Získá větší motivaci, než kdybychom ho na ně upozornili sami.
Konzultace studenta s učitelem jako součást hodnocení
Učitel dává při konzultacích studentovi možnost, aby rozvíjel dovednost soustavně a analyticky přemýšlet o své práci a jejím pokroku, napomáhá individualizaci učení. Vyučující naslouchá, radí, objasňuje, doporučuje, pomáhá jednomu konkrétnímu studentovi, a to v dialogu, který má soukromý charakter. Není to tedy nástroj kontroly.
Postup vedení konzultací studenta s učitelem
Před zavedením konzultačních aktivit bychom měli studenty informovat, jak budou konzultace probíhat, aby se mohli připravit a věděli, co mohou očekávat. Měli by vědět, že konzultace je rozhovorem dvou lidí, která bude zaměřena na jeden problém, otázku nebo nápad.
Se studenty se domluvíme, kde budou obvykle konzultace probíhat. Ideální je neutrální místo kdekoliv ve třídě. Zde platí jedno důležité pravidlo – ať konzultujeme kdekoliv, měli bychom sedět na stejné straně stolu jako student. Tím mu signalizujeme, že spolupracujeme, a nikoliv kontrolujeme.
Měli bychom mít jasno, kdy zařadit konzultace do výuky.
Student může také sám požádat o konzultaci, jestliže cítí, že ji potřebuje, nebo se konají podle pravidelného rozvrhu.
Během konzultace pokládáme studentovi otázky a vedeme ho k tomu, aby si je kladl sám, a aby o své práci samostatně mluvil. Naše otázky by měly odrážet náš zájem o jeho práci a myšlenky. Rady mu poskytujeme až na konci konzultace a jen v tom rozsahu, aby si je mohl bez potíží zapamatovat.
Konzultace mají být krátké, okolo 3 - 5 min. To umožňuje hovořit s větším počtem studentů.
V našich školách se běžně konají konzultace učitel – student – rodič, které slouží k vyhodnocování průběhu i výsledků učení studenta. Pokud jsou vedeny jako vyvážený dialog mezi studentem a učitelem, výrazně posilují studentovu zodpovědnost vůči vlastní práci a podporují jeho rozvoj v oblasti myšlení, komunikace a řešení problémů. Učitel musí zůstávat v roli naslouchajícího, který studentovi poskytuje popisnou zpětnou vazbu.
Závěr
Otázka, zda hodnotit slovně nebo známkami, která je v našich školách již dlouho nezodpovězená, není správně položená. Tento problém zmizí, jakmile si uvědomíme, co skutečně od hodnocení práce studentů při využívání metod aktivního učení očekáváme. Kontrolní funkce hodnocení ustupuje v takové výuce do pozadí a do popředí se dostává hodnocení průběžné, formativní. Jeho účinek závisí na tom, jak konkrétně a výstižně jsme schopni v procesu hodnocení studenta informovat, jak probíhá jeho učení a co z toho vyplývá pro další etapy jeho práce.